Evropské společenství uhlí a oceli

Po II. světové válce byla z bezpečnostních důvodů kontrolována německá výroba strategických surovin pro zbrojní průmysl (uhlí a oceli) a Německo jich smělo produkovat jen určité množství. Toto omezení ale z hospodářských důvodů nemohlo trvat neomezeně dlouho. V květnu roku 1950 francouzský ministr zahraničí Robert Schuman navrhl možné řešení (tzv. Schumanův plán ) – vytvoření společenství, ve kterém by členem byla Francie a Německo, které podřídí výrobu uhlí a oceli jednomu společnému řídícímu orgánu. Tyto strategické suroviny tak budou pod kontrolou a riziko další války se sníží.

K Francii a Německu se měly přidat i další státy, které by též podléhaly společnému orgánu – tzv. Vysokému úřadu, který měl zajišťovat modernizaci výroby a zlepšení její kvality, dodávky uhlí a oceli za stejných podmínek do všech členských zemí a měl se též zasadit i o zlepšování podmínek pracujících v daných průmyslových odvětvích. Schumanův plán byl realizován a už v roce 1951 bylo tzv. Pařížskou smlouvou, která vstoupila v platnost v roce 1952, založeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO).  Zároveň byl ustaven společný trh s uhlím a ocelí a dodávky těchto komodit přes hranice členských států byly zbaveny cel a dopravních tarifů. Jak bylo zmíněno výše, Schumanův plán byl určen zejména pro Francii a Německo, ale přizvány ke spolupráci byly i země Beneluxu (Belgie, Nizozemsko a Lucembursko) a Itálie – tedy další významní producenti uhlí a oceli. Oslovena byla například i Velká Británie, ale ta se nechtěla podřizovat nadnárodnímu řídícímu orgánu.