Smlouva o Ústavě pro Evropu

Poprvé od dob Smlouvy o ESUO bylo možno nalézt samostatnou kapitolu věnovanou energetice až v návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu, jejíž konečné znění bylo podepsáno v Římě dne 29. října 2004 (ale nebyla ratifikována všemi členskými státy).

Co měla tato smlouva, někdy též nazývaná „evropská ústava“, přinést v případě, že by po jejím podpisu došlo k ratifikaci? V současnosti jsou rozhodnutí, týkající se energetické politiky, v kompetenci jednotlivých členských států EU. Pokud by došlo k ratifikaci Smlouvy o Ústavě pro Evropu, záležitosti vztahující se k energetice by spadaly do oblasti tzv. sdílených pravomocí. To by znamenalo, že Unie by sdílela pravomoci s členskými státy. Podle článku III-256 Smlouvy by tak měla Unie v rámci vytváření a fungování vnitřního trhu a s přihlédnutím k potřebě chránit a zlepšovat životní prostředí za cíl:

• zajistit fungování trhu s energií,
• zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii,
• podporovat energetickou účinnost a úspory energie, jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie.

Jelikož Francie a Nizozemsko odmítly v referendu Smlouvu o Ústavě pro Evropu ratifikovat, tato v platnost nevešla. Evropští politici hledali jiný způsob, jak mnohé z nápadů obsažených ve Smlouvě realizovat jinak, například sepsáním nové, tzv. Lisabonské smlouvy, která by už snad mohla být přijatelná pro všechny státy Evropské unie.