Opilý horník a svatá Barbora

Práce v dolech byla těžká, ale kdo za ni uměl vzít, vydělal víc než obyčejní sedláci. Moc si jich ale neužili. Nejen proto, že umírali mladí, protože uhlí jim ukracovalo životy. Havíři byli také pověstní tím, že peníze se jich moc nedržely - skoro všechny se rozkutálely v místních harendách, které kolem dolů rostly jako houby po dešti. To bylo doma vždycky křiku, když horník přišel "ze šachty" pozdě v noci na vratkých nohou a bez jediného groše.

Na dno sklenice se často a rád díval i horník Jakub, Jeho žena to s ním neměla lehké, ale nestěžovala si, ostatní na tom nebyly o moc lépe. Jednou, když Jakub do noci nepřicházel, se mu vydala naproti. Našla jej u kapličky, která stála nedaleko od jejich domku; kořalka ho zmohla tak, že ani domu nedovrávoral.

Jakubova žena dostala nápad. Nevláčela jej domů, jako to udělala už mnohokrát předtím, ale přivázala mu k opasku provaz od zvoničky. A šla domů - aspoň tam bude mít klid.

Jakub se za chvíli probral a chtěl pokračovat v mátožné pouti. Jenže sotva vyrazil, něco jej stáhlo zpět a současně zaklinkal zvonek ne nepodobný umíráčku. V temnotě za sebou viděl kapli s křížem. Zkusil vstát ještě jednou, ale se stejným výsledkem. Když mu umíráček zazvonil i při třetím marném pokusu o vykročení, pomyslel si, že tak nějak možná vypadá smrt. "Svatá Barboro, jestli mě necháš odejít, už nikdy se nedotknu sklenice," pomyslel si a omdlel.

Mezitím ženu přešla zlost a pro Jakuba se vrátila. Odvázala jej od zvoničky a dovlekla domů. Při jeho vyprávění o tom, jak jej svatá Barbora propustila ze spárů smrti teprve když slíbil, že už nikdy nebude pít, moudře mlčela. A Jakub svůj slib plnil, takže brzy se zmohli na malé hospodářství a on mohl nebezpečné práce v podzemí zanechat.