Začátky výroby syntetického benzinu

Zásoby ropy nejsou na planetě rozděleny rovnoměrně - většina průmyslově vyspělých zemí jimi nedisponuje. Zejména v časech válek a politických krizí to má nemalé dopady na ekonmiku i politiku. Naproti tomu uhlí je rozprostřeno podstatně rovnoměrněji a nachází se v mnoha vyspělých zemích. Teoreticky je přitom možné jej převést na kapalná paliva, bez nichž se neobejde doprava ani válečné úsilí. Tuto skutečnost si uvědomili v Německu již před první světovou válkou.

Počátky vývoje syntetického benzinu v Německu jsou spojeny především se jménem profesora Friedricha Bergiuse, který už roku 1913 získal patent na technologický postup zkapalňování uhlí. Převod uhlíku z uhlí na uhlovodíky podobné ropě prováděl hydrogenací za vysokých teplot, přičemž jako katalyzátor sloužil oxid železitý.

Průmyslově se podařilo tento proces využít až roku 1926 v koncernu IG Farben. Produkt však v mírových podmínkách nemohl ropným derivátům konkurovat. Díky přípravám na novou válku přesto do dalšího vývoje proudily nemalé investice.

Ne náhodou se rovněž v Německu objevila roku 1920 další metoda vyvinutá Lewisem Karrickem. Jde o tzv. nízkoteplotní karbonizaci. Postup je podobný jako při výrobě koksu, probíhá však za nižších teplot: mezi 450 a 700 stupni Celsia. Vzniklé dehty obsahující velký podíl lehkých uhlovodíků jsou následně snadno zpracovávány na kapalná paliva.

Nejznámější z těchto metod je tzv. Fischer-Tropschův proces. Vyvinuli jej roku 1920 Franz Fischer a Hanz Tropsch z Kaiser Wilhelm Institute. Jedná se rovněž o působení vodíku na uhlí (přesněji na oxid uhelnatý vzniklý nedokonalým spalováním uhlí) prostřednictvím katalyzátorů, meziproduktem však je plynná směs vodíku a kysličníku uhelnatého, tzv. syngas. Z něj se pak vyrábí kapalná paliva.

Za druhé světové války představoval syntetický benzín strategickou surovinu, která Německu umožňovala pokračovat v bojích i bez přísunu ropy. Část výroby probíhala i na našem území - a pokračovala tu až do 50. let. S rostoucími cenami ropy se Fischer-Troopschův proces a možnosti jeho dalšího vylepšování opět dostává do popředí.