Z báňského záchranáře se po odchodu do důchodu stal rybníkář

ALBRECHTICE – Příběh tak trochu jako z románu. Bývalý důlní záchranář Miroslav Salakvarda odešel loni po 32 letech práce na šachtě do důchodu a letos si splnil životní sen. 1. května otevřel v Albrechticích u Českého Těšína pro veřejnost svůj rybník. Nazval ho Saloš a zve na něj všechny kolegy havíře. „Včetně těch, kteří by si rádi zkusili nahodit udici, ale nemají rybářský lístek. U mne ho nepotřebují. Půjčím jim i prut,“ říká bývalý horník.

Ke svému rybníku zve i ty, kteří o rybaření vlastně ani zájem nemají. „Je tu krásné a klidné prostředí. Každý může posedět u vody, strávit pár hezkých chvil s rodinkou,“ usmívá se Salakvarda.

Doprava k rybníčku není komplikovaná. Z Havířova sem zajíždí místní linka číslo 2, z Karviné minibus. Od zastávky U Hrušky je to asi osm set metrů. Ale místo je i zajímavým cílem pro rodinný výlet na kolech. „Z Havířova je to moc hezká a nenáročná projížďka,“ upřesňuje rybníkář.

Dnes sedmapadesátiletý Salakvarda pochází od Uherského Hradiště. Jako mladík se upsal Dolu 9. květen a zůstal tam i po jeho transformaci na závod 3 Dolu Darkov. Nejdříve pracoval v přípravách, pak jako důlní záchranář. Za vynikající práci byl odměněn stříbrným záslužným záchranářským křížem. Na šachtě zažil to dobré i méně veselé okamžiky, ale vzpomíná na ni rád.

„Hlavně na kluky ze záchranky. Velitelé se měnili, ale kolektiv byl vždycky dobrý. Ostatně, stále se scházíme a doufám, že v tom budeme pokračovat,“ vysvětluje.

Kromě práce byla vždy jeho největší zálibou myslivost. Asi před třinácti lety pak koupil v Albrechticích, jak sám říká, „kus džungle s bažinou“ a začal ho přetvářet podle svých představ. Bažina se změnila v rybníček, džungle v upravenou travnatou plochu.

„Dokončil jsem také zpevňování břehů kamenem a připravil malou písčitou pláž. Chybí ještě osázet lavičky, dodělat parkoviště se zpevněnou plochou a postavit udírnu,“ vysvětluje další plány Salakvarda.

Rybník Saloš má asi 40 metrů na šířku a 100 na délku. Leží na odlehlém místě od obce, takže je u něj klid a ticho. Nedaleko za plotem je les, ze kterého vykukují srnky. V rybníce se šplouchají kapříci, vloni k nim přibyli i pstruzi „duháči“. Do budoucna sem budou umístěny i další druhy ryb.

„Co s tím bylo práce, se dá stěží vypovědět. Znovu bych do toho asi nešel,“ vzpomíná záchranář. Dlouho váhal, jestli má rybník otevřít pro veřejnost. Nakonec rozhodlo ekonomické hledisko. Náklady na údržbu jsou vysoké a byl by proto rád, kdyby se mu alespoň zčásti vrátily. Salakvardovými vysněnými hosty jsou rodiny s dětmi, ale také kolegové od fochu, s nimiž by si mohl popovídat o životě a havírně.

„Knajpu z toho mít nechci! Ale limonáda pro dítě a pivo pro tatínka se určitě najde. A pokud jde o horníky, mohly by si tu pořádat menší kolektivní akce. Deset, patnáct chlapů by se tu hezky pobavilo,“ přibližuje své představy.

Jestli mu při tom vychytají jeho rybí poklady, vadit mu prý nebude. „Za těch asi pět let, co se mi to tu povedlo zprovoznit, jsem vytáhl dohromady asi deset kaprů. Pro mne je důležitější ticho, klid, pohled na vodu, na vyskakující kapříky, na les a přírodu. To je to, co miluji. Snad se to bude líbit i mým návštěvníkům,“ svěřuje se Miroslav Salakvarda.

Bohuslav Krzyžanek