Pohádky, pověsti a příběhy z černého podzemí

Povídání o důlních koních

Koně přišli na šachty postupně s tím jak se prodlužovaly důlní chodby. Inspirací patrně byly koněspřežné dráhy ("koňky") na povrchu, jen vozíky byly menší a používala se plemena malého vzrůstu, protože do tehdejších dolů by se běžní koně prostě nevešli. Historické doklady vypovídají o tom, že koně se u nás začali v podzemí používat někdy okolo poloviny 19. století. Vydrželi tu až do poloviny 20. století, kdy je vytlačily důlní lokomotivy a další mechanizace.

 

Koncem 90. let 19. století už pracovalo v dolech tolik koní, že v podzemí vznikaly rozlehlé maštale a konírny. O údělu těchto zvířat se vypráví řada legend, které často přehánějí na tu nebo onu stranu. Sotva bude pravda, že horníci je na svátky vytahovali na povrch, protože spouštění a vytahování koně byla nákladná a složitá a pro koně velmi nepříjemná procedura. Pamětníci ale popírají i to, že by důlní koně byli slepí. Podle jejich slov se dobře orientovali podle zraku a v jejich podzemních stájích se stále svítilo. Je ale možné, že v dřívějších dobách před zavedením elektrického osvětlení koně zůstávající většinu času po tmě opravdu neviděli nebo viděli velmi špatně.

 

Horníci ke koním obvykle velmi přilnuli a snažili se jim všemožně přilepšovat. Koneckonců na jejich ochotě bez problémů spolupracovat závisel i jejich výdělek - především však cítili, že mají podobný úděl. Promíjeli jim i jejich svérázný humor: vypráví se o koních, kteří uměli havíři vytáhnout svačinu z kapsy, vypít kávu a dokonce si i otevřít zazátkovanou láhev.